Černobyl 30 let poté. Svět si připomíná smutné výročí nukleární katastrofy
Přesně před třiceti lety došlo ke smutnému milníku v moderních dějinách lidstva. 26. dubna 1986 v 1:23 došlo v sovětském Černobylu, který se nachází na území dnešní Ukrajiny, k výbuchu čtvrtého reaktoru tamní jaderné elektrárny. Ačkoliv představitelé Sovětského svazu havárii nejprve brali na lehkou váhu, záhy se ukázalo, jak mimořádně závažné následky, které trvají dodnes, nukleární katastrofa bude mít.
Zdroj úvodní fotografie: www.theatlantic.com
Černobylská jaderná elektrárna, která nesla v dobách Sovětského svazu jméno po V. I. Leninovi, se nachází v bažinatém regionu Polesí na severu dnešní Ukrajiny, přibližně 130 kilometrů od Kyjeva a pouhých 16 kilometrů od běloruských hranic.
Elektrárna byla postavena nedaleko městečka Černobyl a v těsné blízkosti padesátitisícového „atomového města“ Pripjať, které bylo vybudováno na stejnojmenné řece coby sídliště pro zaměstnance jaderné elektrárny a jejich rodiny. Věkový průměr ve městě se díky mladým a fyzicky zdatným pracovníkům pohyboval pod hranicí 30 let, a to i díky tomu, že mnozí z nich měli malé děti.
Výstavba jaderného kolosu začala v 70. letech a čtvrtý z jaderných reaktorů, který v celé havárii sehraje zásadní roli, byl dokončen roku 1983. Další dva reaktory byly sice rozestavěné, nicméně z jejich dokončení z pochopitelných důvodů sešlo. V době fungování čtyři funkční černobylské reaktory zásobovaly elektřinou přibližně desetinu rozsáhlého území Ukrajiny.
Banální test se změnil v katastrofu
26. dubna 1986 se pracovníci elektrárny chystali provést poměrně rutinní test 4. reaktoru. Během zkoušky ovšem došlo v důsledku nesprávné konstrukce celého zařízení k přehřátí reaktoru. Přítomný personál elektrárny, který pravděpodobně nebyl, stejně jako tomu bylo v případě havárie v Three Mile Island, dostatečně proškolený, situaci špatně vyhodnotil. Některé technické a konstrukční aspekty reaktoru totiž podléhaly vojenskému tajemství, a proto o nich nevěděli ani sami operátoři. A tak došlo v reaktoru ukrývajícím radioaktivní palivo k mohutnému výbuchu, který bez potíží odhodil ochranné víko o hmotnosti přes 1 000 tun.
Vzápětí se do okolí začíná šířit radioaktivita, která co do míry radioaktivního zamoření čtyřistanásobně překonává šíření radiace, které nastalo po shození atomové bomby na japonské město Hirošima v srpnu 1945. Na místě se nenalézá žádný dozimetr, který dokázal přesně změřit úroveň záření, a proto obsluha elektrárny operuje i s verzí, že reaktor zůstal neporušen. Skutečná míra radiace však několikanásobně překročila smrtelnou hranici. Na místo, v domnění, že se jedná pouze o požár, přijíždějí hasiči, kteří se snaží reaktor uhasit. Pro mnohé z nich bude mít přímý kontakt s radiací fatální následky. Podobný osud se nevyhne ani některým pracovníkům elektrárny.
Vážnost situace odhaluje až denní světlo, které prozradí, že k explozi skutečně došlo přímo v reaktoru, z nějž nyní uniká smrtelná radiace. Přestože je sovětské vedení v čele s populárním tvůrcem „perestrojky“ Michailem Gorbačovem s okolnostmi a možnými dopady nukleární katastrofy seznámeno, informaci si prozatím, navzdory ohrožení obyvatel okolí elektrárny, ponechává pro sebe.
Opožděná evakuace a sovětské tajemství
Přestože někteří obyvatelé města Pripjať vzdáleného přibližně 3 kilometry od elektrárny výbuch zaznamenali, o havárii se oficiálně dozvídají až 36 hodin po výbuchu reaktoru. Bezmála 50 000 místních obyvatel proto odveze spolu s nejnutnějšími věcmi přes 1 000 autobusů. Lidem je oznámeno, že evakuace bude trvat pouze několik dní, ale ve skutečnosti se naprostá většina z nich do oblasti zasažené radiací už nikdy nevrátí. Z padesátitisícového sídla se stává město duchů.
Protože bylo mnoho sovětských vojáků zaměstnáno boji v Afghánistánu, povolává armáda stovky tisíc záložáků, jejichž úkolem je bez dostatečných ochranných pomůcek odklízet trosky, které zbyly z reaktoru. Mnoho z nich později zemřelo nebo čelilo doživotním následkům, které způsobilo vystavení radiaci. Samotný reaktor byl provizorně zasypán směsí písku a jílu, které na něj shazovaly vrtulníky, a poté zakryt robustním sarkofágem z betonu.
Tento kryt ovšem není ve zcela optimálním technickém stavu, a proto ho v příštím roce nahradí dokonalejší a technologicky vyspělejší obří sarkofág z oceli. Záběry, které nad elektrárnou loni v prosinci pořidil dron, ukazují průběh prací, které v areálu probíhají:
Představitelé Sovětského svazu se navíc rozhodli, že tragédii v Černobylu před světovou veřejností utají. Plán jim překazili švédští vědci z 1 100 kilometrů vzdálené atomové elektrárny Forsmark, kteří tři dny po výbuchu zaznamenali nad svým územím zvýšenou radiaci způsobenou radioaktivním mrakem putujícím z Ukrajiny.
Sověti proto museli s pravdou ven, i když nepřiznali, jaký může být skutečný rozsah černobylské nehody. A radioaktivní mrak mohl v klidu pokračovat ve vzdušné cestě nad Evropou. Veřejnost v Československu se o výbuchu reaktoru v Černobylu dozvěděla z večerních zpráv 29. dubna. Československá televize odvysílala překlad oficiální sovětské reportáže, která sice výbuch přiznávala, ale zároveň výrazně zlehčovala jeho dopady.
Plný rozsah havárie Sověti přiznali až po velkolepých prvomájových oslavách. Agresivní radioaktivní mrak se mezitím přes Skandinávii dostal do Polska, Československa i Rakouska a ve druhé vlně zasáhl také Bulharsko. Radiace také výrazně zasáhla Bělorusko, které se nachází nedaleko Černobylu. Kolem elektrárny bylo vyhlášeno třicetikilometrové ochranné pásmo, ale přesto její tři zbývající reaktory musely zůstat v pohotovosti, aby nenastala energetická krize. Radioaktivitou byla kontaminována oblast, v níž žily miliony lidí.
Neveselá a nepřesná bilance
Stanovit počet obětí černobylské tragédie není jednoduché – existují optimistické i výrazně pesimističtější odhady. Jisté je, že bezprostředně po havárii bylo hospitalizováno 203 osob, z nichž 28 zemřelo v důsledku nemoci z ozáření. Z okolí elektrárny se celkem muselo odstěhovat přes 120 000 lidí, 50 000 z nich pocházelo z Pripjati.
Počet nepřímých obětí nukleární katastrofy nelze přesně vyčíslit. Jisté je, že u lidí v důsledku radioaktivního spadu zjištěn nárůst výskytu leukémie, rakoviny štítné žlázy a dalších onkologických i jiných onemocnění, jako jsou například respirační choroby či celkové oslabení imunitního systému. Zatímco některé průzkumy a prognózy hovoří o jednotkách tisíc obětí nepodařeného nukleárního testu, jiné zdroje uvádí čísla několikanásobně vyšší, která v některých případech dokonce atakují milionovou hranici. Jisté je, že černobylská katastrofa zcela změnila život v regionu, ale také celosvětový pohled na jádro a jeho úskalí.
Přestože oblast v okolí Černobylu není ani po třech desítkách let vhodná k dlouhodobému pobytu, není úplně opuštěná, i když žije tak trochu svým divokým a opuštěným životem. Někteří starousedlíci se totiž rozhodli do regionu, který býval jejich domovem, vrátit i za cenu zasažení radioaktivním zářením.
Zvídaví cestovatelé, kteří mají pro strach uděláno, se mohou do Černobylu či Pripjati vydat na exkurzi. Každý, kdo do oblasti cestuje, si ale musí uvědomit, že se stále nejedná o bezpečnou lokalitu. Návštěvníci musí nejprve získat speciální propustku. V okolí černobylské jaderné elektrárny je navíc nezbytné pohybovat se pod dohledem zkušeného průvodce s dobře fungujícím dozimetrem, který dokáže odhalit místa, kde je úroveň radiace stále nebezpečně zvýšená.
