Fukušima: Pár let po jaderné havárii do Tichého oceánu stále uniká radioaktivní voda
Nejdřív přišlo zemětřesení, pak vlna tsunami, následoval kolaps tří z šesti jaderných reaktorů japonské elektrárny Fukušima Daiči. Na mezinárodní stupnici jaderných událostí přibyl v nejhorší kategorii Velmi těžká havárie další záznam vedle Černobylu. Katastrofická událost z 11. března 2011 nezměnila život a postoje k atomové energii jenom v Japonsku, ale na celém světě.
Přestože mnoho států se po fukušimském neštěstí otočilo zády k jaderné energii, „advokáti atomu“ používají jako protiargument jadernou elektrárnu Onagawa. Tato elektrárna stála dokonce blíže epicentru zemětřesení i následné tsunami než Fukušima, a protože měla vybudovánu vyšší ochrannou zeď proti mořskému příboji, stojí na stejném místě nepoškozená i dnes. Stoupenci jádra proto tvrdí, že pokud by byla dodržena bezpečnostní pravidla tak jako v případě Onagawy, Fukušima by bouři živlů bez problémů ustála. Co všechno tedy ve Fukušimě selhalo?
Varovné analýzy končily v koši a splnění bezpečnostních požadavků se falšovalo
INES (The International Nuclear Event Scale) je osmistupňová škála (0-7), zavedená v roce 1990 pro posuzování poruch a havárií jaderných zařízení. Nejvyšším stupněm 7 označovaným jako velmi těžká havárie byly hodnoceny pouze dvě události, a to jaderné havárie v Černobylu (1986) a ve Fukušimě (2011).Mezinárodní stupnice jaderných událostí
Na provozovatele Fukušimské elektrárny společnost TEPCO (Tokyo Electric Power Company) se v roce 2002 provalil skandál. Zjistilo se totiž, že v minulosti byly vícekrát zkresleny výsledky bezpečnostních prověrek a státní inspektoři byli tlačeni k tomu, aby o možných vadách mlčeli. Například v roce 1991 použili pracovníci elektrárny stlačený vzduch v prostoru jaderného bloku č. 1 ve Fukušimě, aby nebylo patrné, že z kontejnmentu uniká více vody, než povolovaly normy.
V roce 2008 prováděli zaměstnanci TEPCO vnitropodnikovou studii zaměřenou na nebezpečí tsunami pro elektrárnu. Přestože závěry analýzy vyžadovaly okamžitě zlepšit ochranu proti povodním přicházejícím z moře, nejvyšší vedení smetlo vypracovanou studii ze stolu.
K podceňování rizika podle fyzika Amoryho Lovinse přispěla i samotná japonská mentalita: „Byrokratická struktura, nechuť podávat špatné zprávy, snaha zachovat si tvář, ale i téměř absolutní kontrola informací o jaderných rizicích společností TEPCO a vládou vydláždila cestu ke krizi.“
Skandály provázejí provozovatele Fukušimy i dnes
Firma TEPCO přitahuje skandály jako magnet. V minulém roce vyšlo najevo, že ze zamořených fukušimských reaktorů od havárie uniká do moře radioaktivní podzemní voda, přestože to japonská energetická firma dříve kategoricky popírala. Do oceánu přitékalo každý den 300 tun kontaminované vody, aniž by o tom někdo věděl. V současnosti probíhá plánované odpouštění vody do Pacifiku, i když aktuální čísla o odtoku asi nevyvolají o moc klidnější dojem. Do moře proudí denně 400 tun radioaktivní vody s cílem postupně snížit vypouštěný objem na 80 tun za den.
Což takhle dát si radioaktivního tuňáka?
Mořské proudy stejně jako ryby a další obyvatelé moří jsou neustále v pohybu. Podle odhadu vědců by kontaminová voda z Japonska mohla během tří až pěti let omývat břehy západního pobřeží Spojených států amerických. Mnoho japonských rybářů přišlo o své živobytí, protože podél pobřeží v blízkosti Fukušimy je zakázáno chytat ryby či jiné mořské plody. Rybí druhy, které migrují na delší vzdálenosti (např. tuňáci), ale mohou uplavat daleko, poté co si lokly „radioaktivního nápoje“ namíchaného ve Fukušimě.
Přestože ryby s nízkými hodnotami radioaktivity odchytili třeba u břehů amerického státu Oregon, podle vědců není důvod vzdávat se oblíbených tuňákových pokrmů. Člověk by musel spořádat 317 tisíc kilogramů ryb s nejvyšší hodnotou radioaktivity, aby byl vystaven stejnému radioaktivnímu záření, ve kterém žijeme každý den.
