Exploze v Majaku: Sovětský svaz tajil stavbu atomových bomb i úniky radiace
Třetí největší jaderná havárie v dějinách lidstva stále zůstává poměrně neznámou epizodou v historii. O výbuchu elektrárny Majak na jižním Uralu v roce 1957 totiž slyšel málokdo. Informace o neštěstí se snažily zamést pod stůl nejenom sovětské autority, ale dokonce i americká CIA, která nechtěla ohrozit negativními zprávami vývoj vlastního nukleárního programu.
V padesátých letech minulého století vládla světu atmosféra studené války. Kromě vesmírných závodů se Spojené státy americké i bývalý Sovětský blok snažily jeden druhého překonat i v jaderném průmyslu. Sovětský jaderný výzkum za americkým tehdy zaostával, proto Moskva na své inženýry tlačila, aby co nejdříve sestavili atomovou bombu.
Jenže sovětským vědcům pro experimenty s nebezpečným materiálem chyběly potřebné informace, proto jejich snažení probíhalo spíše metodou pokus-omyl a na bezpečnostní pravidla se pohlíželo jako na zbytečný cár papíru pro zbabělce.
Východouralská radioaktivní stopa
Plocha silně kontaminované oblasti po výbuchu elektrárny Majak táhnoucí se několik kilometrů čtverečních po východním Uralu.
Kam s radioaktivním odpadem? Hoďte ho do řeky
Elektrárna Majak (česky Maják) vyrostla v Čeljabinské oblasti (jižní Ural) během let 1945 až 1948 narychlo a ve vší tajnosti, aby se o ní nedozvěděli američtí špióni. Vyráběl a obohacoval se zde uran pro jaderné elektrárny, ale také plutonium pro jaderné hlavice s cílem vytvořit první sovětskou jadernou bombu, což se později díky materiálu z Majaku také povedlo. Třídění odpadu v SSSR ještě nezískalo na popularitě, a to bohužel platilo i o radioaktivním odpadu.
Pracovníci elektrárny ho v prvních letech provozu prostě házeli do blízké řeky Teča, přestože v městech na březích Teči žilo tehdy asi 100 tisíc lidí. Tamní obyvatelé trpěli nemocemi z ozáření stejně jako zaměstnanci elektrárny, protože v prvním desetiletí provozu pracovníci nenosili žádné zvláštní ochranné prostředky.
Místní tisk označil radioaktivní mrak za polární záři
Když budete mluvit o výbuchu v Majaku, je třeba vždycky uvést konkrétní datum, protože v období od roku 1953 do 2008 zažila elektrárna neuvěřitelných 34 různě závažných nehod. Selhání chladicího systému v roce 1957 a následná exploze betonového krytu, která vyslala do ovzduší mohutný radioaktivní oblak, se ale jako jediná událost zapsala co černé kroniky jako třetí nejhorší jaderná havárie v dějinách. V oblasti panovalo totální informační embargo. Místní noviny popsaly nezvyklé modro-růžové odstíny oblohy jako polární záři. S evakuací zamořených míst se začalo dokonce až týden po výbuchu, aniž by lidé znali důvod, proč musí opustit své domovy.
Postiženým „neznámou nemocí“ doslova odpadávala kůže z těla
Než došlo k evakuaci obyvatelstva, dostali lidé nejdříve příkaz zabít svůj dobytek a spálit obilí, zatímco některým zasažených prý opadávaly kusy kůže. Vítr poslal radioaktivní mrak na severovýchod od Majaku a ozářil území, kde žilo přibližně 270 tisíc lidí. Zamořená oblast dostala později jméno Východouralská radioaktivní stopa. Následkem ozáření zemřelo 49 až 55 lidí u břehů Teči a v následujících třiceti letech po havárii skolila rakovina vyvolaná radiací dalších šest až osm tisíc lidí. O celé jaderné katastrofě se oficiálně mohlo mluvit až po pádu železné opony v roce 1989. Někdy bývá tato událost označována jako výbuch v Kyštymu podle blízkého stejnojmenného města.
Pro jezero Karačaj platí: Vidět a zemřít.
Kdo se z regionu neodstěhoval po výbuchu v roce 1957, mohl se starou známou radioaktivitou setkat i o 11 let později. Nedaleké jezero Karačaj totiž dlouho fungovalo jako vodní nádrž na radioaktivní odpad. Od roku 1961 jezero postupně vysychalo, až o pár let později vítr začal rozfoukávat po okolí radioaktivní prach, který ozářil asi půl milionů lidí. Proto Rusové vyplnili jezero betonem a dnes ho zasypávají. Pokud by se někdo dostal do blízkosti jezera, silná koncentrace radioaktivity by ho do hodiny usmrtila. Jezero Karačaj je považováno za nejvíce znečištěné místo na světě.
