Havárie v jaderné elektrárně Jaslovské Bohunice, aneb český Černobyl?
Na celém světě je v současnosti funkčních 409 jaderných elektráren. Toto obrovské číslo je vyváženo vysokou bezpečností výroby energie z jaderných zdrojů. Nebylo to tak ovšem vždy. Ať již za havárie mohla lidská ruka nebo přírodní katastrofa, byly následky fatální. A nejinak tomu bylo v Československu při utajované havárii elektrárny A-1 Jaslovské Bohunice.
Výstavba elektrárny Jaroslavské Bohunice
Elektrárna se nachází asi 20 kilometrů od města Trnava na Slovensku. Šlo o vůbec první jaderný reaktor vyvinutý na území Československa, které započalo svůj jaderný program v roce 1958. Do provozu byl uveden o 14 let později a teprve po něm následovala stavba elektrárny Dukovany. Blok A-1 dokonce představoval jistý experiment, který spočíval ve využití těžké vody (D2O), která dokáže využít přírodní neobohacený uran jako jaderné palivo. Podobnou vlastnost má pak také grafit, tedy zásadní složka v elektrárně Černobyl. Vysoká teplota reaktoru byla chlazena oxidem uhličitým (CO2), a ten se bohužel podepsal nejen na životech, ale i na ukončení celého provozu po pěti letech funkčnosti elektrárny.
Problémy, které havárii přecházely
Vzhledem k nezkušenosti odborníků s tímto experimentálním typem jaderného reaktoru, docházelo k problémům po celou dobu jeho provozu, například šlo o skutečně velké množství netěsností v parogenerátorech a úniky oleje do primárního obvodu. Celý blok byl dokonce za dobu pěti let až třicetkrát odstaven. Elektrárna navíc nebyla zdaleka tak efektivní, jak původní výpočty předpokládaly, takže historicky šlo o poměrně slušný neúspěch československých a sovětských jaderných inženýrů.
Práce v elektrárně A-1. Zdroj: http://oizp.cz/
První havárie ukončila několik životů
Na počátku roku 1976 nastala tragédie, při které přišli o život dva zaměstnanci. V obou nehodách elektrárny A-1 přitom hrál podstatnou roli proces výměny palivových článků, tedy válců s přírodním uranem, což byl pravidelný úkon. Při jedné z těchto výměn vystřelil válec o velikosti pěti metrů z natlakovaného kanálu (až 60 atmosfér), který nebyl dostatečně utěsněn, ač si to zaměstnanci mysleli. Tento jaderný projektil sám o sobě fatální škody nezpůsobil, ale z kanálu začal unikat oxid uhličitý, což byl extrémní problém. Přítomní zaměstnanci vyhlásili poplach a z haly utekli.
To stejné se ovšem nepodařilo dvěma dalším lidem, kteří ve stejnou dobu pracovali ve spodní části pod halou, kam se bohužel oxid uhličitý dostal rychle. Oba se udusili dřív, než stačili místnosti opustit. Zatímco oxid uhličitý dále unikal, takže se reaktor nemohl dostatečně ochladit a hrozilo jeho roztavení, snažili se další dva zaměstnanci s dýchacími přístroji v hale uzavřít netěsnící kanál pomocí zaměřovací optiky. Vzhledem k tlaku a rychle se tvořící námraze na kanále z prudce sraženého vzduchu, se zdál úkon jako nemožný, ale hrdinům tragického dne se to podařilo. Elektrárna byla zachráněna… na jeden rok.
Druhá havárie uzavřela elektrárnu A-1
Nehoda z února 1977 se týkala stejné fáze, tedy výměny paliva. Válec s palivovými pruty byl do kanálu vložen správně, ovšem po chvíli došlo opět k jeho vysunutí a teplota kanálu vykazovala vyšší hodnoty, než měla. Při ohledání bylo zjištěno, že se na článku nachází průhledné kuličky silikagelu. Jeho vlastností je pohlcování vlhka a používal se v pytlech pro uskladnění válců. Jeden z nich se však protrhnul a drobné kuličky zůstaly přichyceny na válci a mezi jednotlivými pruty paliva, čehož si však zaměstnanci nevšimli, takže všechen silikagel odstraněn nebyl.
Právě zbývající části silikagelu zamezily proudění chladícího oxidu uhličitého a články se tak zahřály na extrémní teplotu 1400 stupňů, čímž okolní kov, který chránil palivo, jednoduše roztavil. Uran pak začal v reakci s oxidem uhličitým hořet. K palivovým prutům se navíc dostala těžká voda a ve vzniklém vlhku se pruty začaly rozpouštět. To vše mělo za následek únik radiace. Nebyl tak velký, aby výrazně ohrozil životy lidí, nebo obyvatel v okolí elektrárny, ale přeci jen kontaminoval potok, kterým proudila odpadní voda, část zařízení i ochranné obleky zaměstnanců.
Velmi dlouhé ukončování provozu
Je jisté, že druhá zmíněná havárie byla pro provoz A-1 posledním hřebíčkem do rakve. Po celou dobu normalizace byly obě havárie utajovány a stejně tak byly odstraňovány její následky. Celý provoz elektrárny byl ve skutečnosti finálně ukončen v roce 1995, aniž by vyrobila sebemenší množství energie. Co je ale zajímavější, samotné jádro, které je kontaminované nejvíce, by mělo být bezpečně odstraněno až po roce 2033. Samotné stavební části dokonce o dalších 20 let později.
Co s jadernými elektrárnami dál?
Současné technologie při provozu jaderné elektrárny v podstatě nedávají příliš velké šance lidské chybě a například havárie Fukušimy byla dílem extrémních přírodních živlů. Nedá se ovšem přesně říci, zda v druhé polovině 21. století budou nadále stavěny nové jaderné reaktory. Globálně je stále větší snaha prosazovat výrobu tzv. zelené energie z obnovitelných zdrojů. Nicméně stále platí, že v případě jaderných elektráren jde o více jak 10% podíl na celosvětové výrobě energie a životnost nového reaktoru se odhaduje na něco málo přes 30 let.
Stav světové energie z nukleárních zdrojů. Zdroj: https://www.worldnuclearreport.org/
