Elektrické křeslo: Jak se zrodil nápad zabíjet proudem a jakou roli v tom sehrál Edison?
Smrt na elektrickém křesle patří k nejdiskutovanějším způsobům popravy. Kritici jej označují za nehumánní a krutý, přičemž původním cílem byl pravý opak – zajištění rychlého a bezbolestného trestu smrti. Podívejte se, jak se vlastně nápad zabíjet elektrickým proudem zrodil a jakou roli v tomto příběhu sehrál známý vynálezce Thomas Alva Edison.
Inspirací pro elektrické křeslo byla tragická nehoda
Za myšlenkou elektrického křesla stojí americký dentista Alfred. P. Southwick z Buffala. Toho v roce 1881 udivila nešťastná nehoda, během níž technik v místní elektrárně upadl na svorky generátoru a byl na místě mrtev. Southwicka zarazila především rychlost smrtelných účinků elektrického proudu. V hlavě se mu zrodil nápad použít tento způsob k výkonu nejpřísnějšího trestu. Ten byl v té době vykonáván za pomoci oprátky. Smrt elektrickým proudem měla představovat rychlejší a méně bolestivou alternativu.
Svoji myšlenku Southwick prezentoval ve vědeckých kruzích, kde se setkával spíše s pozitivními reakcemi. V důsledku toho se spolu s Georgem Fellem, jedním z dalších podporovatelů této myšlenky, obrátil na Spolek pro záchranu zvířat. Nežádoucí zvířata byla v té době topena – předsedu Spolku tedy tento způsob usmrcení nadchnul a roku 1882 začaly v Buffalu experimenty na živých tvorech.
Zákon ve státě New York vešel v platnost v roce 1889
Southwick se zrovna trefil do období, kdy ve státě New York probíhaly diskuze o zrušení trestu smrti. Zastánci zrušení argumentovali tím, že oběšení je příliš krutý a bolestivý trest. Guvernér Hill jakožto zastánce zachování trestu smrti tedy uvítal nový způsob výkonu trestu smrti, který by svým charakterem vzal argumenty jeho odpůrcům. Na první pokus se mu ještě zákonodárce přesvědčit nepodařilo, nicméně v prosazování elektrického křesla pokračoval.
Od roku 1889 tak začal platit zákon, podle něhož měli být odsouzení ve státě New York popravováni jen elektrickým proudem. V té době již byla ustálená představa o tom, že konkrétní popravčí nástroj bude mít právě podobu elektrického křesla. Nebylo však rozhodnuté, zda bude do popravčí komory zaveden stejnosměrný nebo střídavý proud, čímž se dostáváme ke známému vynálezci Thomasu A. Edisonovi.
Elektrické křeslo pochází z Edisonových laboratoří
V 80. letech 19. století na americké půdě soupeřily dvě varianty využívání elektrické energie. Za tehdy dominantní soustavou založenou na stejnosměrném proudu stál právě Edison. Hlavní konkurenci představovala novější technologie vycházející ze soustavy střídavého proudu, kterou propagoval George Westinghouse. Za snahou prosadit střídavý proud do popravčích komor stál na první pohled paradoxně právě Edison. Ten předpokládal, že lidé nebudou chtít mít doma stejný druh elektřiny, který je využíván při popravách. Prosazováním střídavého proudu při trestech smrti se snažil demonstrovat jeho nebezpečnost na životech a využít tuto skutečnost ve prospěch „svého" stejnosměrného proudu.
V té době již střídavý proud začínal být obecně chápán jako lepší řešení a především z toho důvodu byl zvolen i do popravčích komor. Elektrické křeslo vzniklo v Edisonových laboratořích, nicméně považovat Edisona za vynálezce tohoto smrtícího nástroje by bylo mylné. Určitý podíl na vývoji, laboratorních testech a především financování mu však přisuzován je. Za vznikem elektrického křesla stála především skupina okolo Harolda Browna, Carlose McDonalda, A. P. Rockwella a Edwina Davise, který si tento vynález nechal patentovat. Právě Davis se stal také prvním státem pověřeným katem, jenž mohl obsluhovat elektrické křeslo.
K první popravě elektrickým křeslem došlo v roce 1890
První poprava elektrickým proudem proběhla 6. srpna 1890. Odsouzeným byl William Kemmler, který sekerou zabil svoji družku. Poprava však rozhodně nenaplnila očekávání rychlejší a humánnější smrti. Do Kemmlera byl puštěn proud o napětí 1000 V. Ten se bral jako dostatečný na to, aby odsouzený rychle upadl do bezvědomí a zastavilo se mu srdce. K překvapení všech Kemmler po prvním pokusu, který trval 17 sekund, stále žil a sténal. Napětí tedy bylo navýšeno na 2000 V, nicméně nabíjení generátoru si vyžádalo určitou prodlevu. Na druhý pokus trvající minutu se již Kemmlera podařilo usmrtit.
Přítomní reportéři popisovali událost jako děsivou podívanou, která byla horší než oběšení. Poprav na elektrickém křesle, během kterých došlo k nějakým problémům, bylo od té doby víc. Přesto je tento způsob trestu smrti v některých amerických státech stále legální.
K rozšíření tohoto typu poprav po světě však nedošlo, kromě Spojených států se takto legálně zabíjelo několik dekád 20. století ještě na Filipínách. Aktuálně je popravu na elektrickém křesle možné vykonávat v devíti amerických státech. Řada z nich však odsouzeným umožňuje zvolit si způsob, jakým zemřou. V roce 2019 si v USA elektrické křeslo vybrali 2 vězni z celkem 22 popravených.
Dobře placená, avšak draze vykoupená práce
Za celým systémem poprav elektrickým křeslem se skrývá řada jen těžko uvěřitelných lidských příběhů. Kromě samotných popravených jsou zde i ti, co verdikt soudu reálně vykonávali. Jedním z nich byl John Hurlburt, který ve státě New York vykonal 140 poprav v letech 1914–1925. Hurlburt nastoupil jako elektrikář do Auburnské státní věznice. Právě zde byla provedena první poprava Williama Kemmlera. Stát požadoval, aby popravy vykonávali kvalifikovaní elektrikáři, a tak netrvalo dlouho a Hurlburt se stal jednou z osob, kterou pro tyto účely zaškoloval samotný Edwin Davis.
Hurlburt se v této profesi nijak nevyžíval, naopak každý výkon trestu těžce zkoušel jeho psychiku. Nicméně léčba chronicky nemocné manželky vyžadovala velké výdaje, které tato dobře placená práce dokázala pokrýt. Za jeden den, ve kterém musel vykonat pět poprav, si Hurlburt vydělal 400 dolarů, tedy na tu dobu nevídanou částku. Nicméně stres se hromadil, k čemuž přispíval i strach z odpůrců trestu smrti – Hurlburt se sice pokoušel zůstat v anonymitě, ale vykonával spravedlnost v některých mediálně sledovaných případech. Před sérií tří poprav v dubnu roku 1925 se Hurlburt poprvé zhroutil. Popravy byl ještě schopný vykonat, ale krátce na to, v lednu 1926 – jen pár měsíců po smrti své manželky, rezignoval. O tři roky později, v únoru 1929, se Hurlburt ve sklepě svého domu zastřelil.
