Rozhovory

Naše země je jedním z největších vývozců elektřiny, říká analytik Glopolis Vojtěch Kotecký

Česká republika masivně exportuje elektřinu do okolních zemí. Může si to dovolit díky levné energii z nevyhovujících uhelných elektráren, za jejíž dopady na životní prostředí platíme svým zdravím. Na to, jak bude vypadat energetika v příštích dvaceti letech, jsme se ptali někdejšího programového ředitele Hnutí DUHA Vojtěcha Koteckého.

Naše země je jedním z největších vývozců elektřiny, říká analytik Glopolis Vojtěch Kotecký

Neuralgickým bodem české energetiky posledních dvaceti let je jaderná elektrárna Temelín. Říkalo se, že ji musíme dostavět, jinak budeme svítit svíčkami. Temelín se dostavil a 80 procent elektřiny z něj vyvážíme. Teď se mluví o stavbě dalších bloků, protože se předpokládá nárůst spotřeby. Neopakujeme stejnou chybu?

Velká část českého vládního aparátu si počátkem devadesátých let myslela, že nám hrozí nedostatek elektřiny, protože poroste spotřeba. Pak se ukázalo, že se spletli, nicméně mezitím jsme Temelín dostavěli a skoro všechno z něj vyvážíme. 

Mgr. Vojtěch Kotecký, Ph.D. (1974)
Zabývá se vztahem české ekonomiky a environmentální politiky. Pracuje v pražském institutu Glopolis. Absolvoval zoologii a environmentální studia na Univerzitě Karlově. Deset let sloužil jako programový ředitel Hnutí DUHA a člen Rady vlády pro udržitelný rozvoj.

Ale v příštích dvaceti letech tato perspektiva může být opravdu jiná. Spotřeba elektřiny se změní mnohem víc než během minulých dvaceti let. Dneska elektřinu nepoužíváme o moc jinak než tehdy, zatímco za dvě desetiletí s ní budeme mnohem více pohánět auta a patrně i topit. 

Nemáme plán, jak udělat jádro rentabilní

Pokud si myslíme, že součástí řešení jsou nové elektrárny, potřebujeme najít nějakou cestu, jak je postavit, aby to dávalo ekonomicky smysl. Nyní je mnohem dražší postavit jaderný reaktor než odpovídající kapacitu solárních, natož pak větrných elektráren. Pokud si myslíme, že bychom měli jaderné elektrárny stavět, měli bychom mít plán, jak to učinit ekonomicky rentabilní. A na to – přes veškerou snahu ministerských aparátů – zatím nikdo nepřišel.

Vyvážíme i elektřinu z uhelných elektráren, která přináší negativní dopady na životní prostředí a zdraví obyvatel, v tom jsme světová rarita. Jak tenhle paradox vysvětlit?

Kombinací dvou věcí. Elektrárenské firmy před desítkami let postavily uhelné elektrárny, které se dávno amortizovaly. Investice už jsou zaplacené, takže dneska vyrábějí elektřinu skoro za cenu uhlí. Proto je levná a exportuje se ven. Veškeré škody, které vznikají provozem, platíme my ostatní – zdravím, provozem nemocnic, škodami na lesích atd.

Ekonomové z Univerzity Karlovy dělali propočet, kolik tyto škody činí. Vyšlo jim, že pokud bychom tyto škodlivé dopady započítali do ceny elektřiny, tak bude najednou dvakrát vyšší, ale stát s tím nic nedělá. Nenutí firmy, aby snížily výrobu v těch nejstarších obstarožních elektrárnách, a spokojeně škody platí sám. 

Ty zastaralé elektrárny zjevně nikomu nevadí. Vypadá to, jako kdyby ve společnosti byla shoda na tom, že dopady na životní prostředí a zdraví obyvatel se rozpočítají mezi nás.

V tom vůbec není shoda! A je to podložené každodenní zkušeností i průzkumy veřejného mínění. Lidé říkají, my bychom se chtěli zbavit nevyhovujících uhelných elektráren, jenomže vláda v tom nic nedělá. Nechává rozhodování na nižších úrovních aparátu ministerstva průmyslu a obchodu, které spokojeně pokračuje v tom, co dělalo posledních padesát let.

Jakou roli v tom hraje Státní energetická koncepce?

Státní energetická koncepce je v tuto chvíli zastaralá, protože nereflektuje, co se děje na trhu a v technologiích během posledních let. Nicméně i tahle zastaralá koncepce počítá s razantním snižováním uhelných elektráren. Co doopravdy chybí, jsou praktická opatření, kterými by stát svoji koncepci naplňoval.

Jak bude trh s elektřinou vypadat za dvacet let?

Já bych hrozně nerad věštil. Za posledních deset jsme viděli, že tohle je odvětví, ve kterém se technologické proměny dějí mnohem rychleji, než předpokládají ty nejodvážnější prognózy. Ale s čím můžeme spolehlivě počítat je, že bude velká nabídka levných obnovitelných zdrojů a malých domácích mikroelektráren, které bude levné koupit a instalovat.

Mnohem větší roli bude hrát skladování energie, protože se vyplatí domácnostem nebo podnikům koupit baterie, které budou levnou elektřinu ukládat a dodávat ji zpět do sítě. 

Češi jsou poměrně chladní k problematice klimatických změn. Mají dojem, že se jich netýkají a že to mají vyřešit ti druzí. Hlavně je to nesmí nic stát. Jakou zkušenost máte vy?

Češi vůbec nejsou chladní, jsou spíš praktičtí. Náhled Čechů na klimatické změny je dlouhodobě konzistentní. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že je zhruba na evropském průměru. Češi si myslí, že se klima mění a zhruba 70 procent z nich si myslí, že je to vážný problém. A zároveň z toho vyplývá, že je nudily takové ty teoretické debaty, které vedl bývalý prezident Klaus.

Češi nechtějí mluvit o tom, jestli se klima mění, chtějí mluvit o tom, jak to prakticky vyřešit. Chtějí se bavit o tom, jak snížit naši závislost na fosilních palivech, jak zařídit, aby se energetické inovace staly součástí našich životů, a jak upravit krajinu, aby zcela nevyschla.

Podle hysterických reakcí na snížení emisí CO2 u automobilů o 35 % do roku 2030 se minimálně zdá, že spalovací motory milují nade vše. Byl ten krok nevyhnutelný?

Evropské státy se dohodly, že budou chtít po automobilkách, aby během příštího desetiletí snižovaly spotřebu nově prodávaných aut asi o 3,5 % ročně. Automobilky tvrdí, že to nezvládnou. Ale to před deseti lety říkaly taky. Když se podíváte na titulky novin z let 2007 až 2008, kdy se projednávalo první kolo této legislativy, tak byste nepoznali, které jsou tehdejší a které letošní.

Úplně chápu, že se automobilky bojí. Je to pro ně nový úkol, budou muset něco splnit a nechce se jim do toho. Ale stejný úkol už před nimi jednou stál a splnily ho bez sebemenších potíží. 

Legislativa spíše napomůže tomu, aby do ní firmy investovaly v Evropě, protože evropské automobilky během posledních dvanácti měsíců investovaly šestkrát více do výroby elektromobilů v Číně než v Evropě. A my potřebujeme, aby výroba zůstala tady, abychom za dvacet let nekupovali elektromobily z Číny.

Proč evropské automobilky investují víc v Číně než v Evropě?

Protože v Číně je daleko účinnější legislativa. Je tam silnější, než v kterékoliv jiné evropské zemi, snad s výjimkou Norska.

Zjevný paradox, když uvážíme, že v některých průmyslových oblastech Číny se znečištění životního prostředí dostalo za mez obnovitelnosti.

Číňané to dělají ze tří důvodů. Zaprvé, jsou závislí na dovozu ropy a potřebují snížit import surovin. Za druhé pro čínskou stranu a vládu jsou čím dál větším problémem miliony lidí, které rozčiluje, co dýchají.

Nejsou hloupí a vědí, že lidem soustavný intenzivní smog vadí. Stačí, když si vzpomeneme, jakým tématem znečištění ovzduší bylo před třiceti lety tady. Čínská vláda si je toho pochopitelně vědoma. A za třetí, Číňani nechtějí, aby jim uniklo nové a perspektivní ekonomické odvětví. Chtějí do něj investovat. Stejně jako třeba masivně financují umělou inteligenci, hodlají být také tahounem elektromobility. Naším úkolem je postarat se, abychom to byli my.

Mezivládní klimatický panel přinesl alarmující zprávy ohledně rychlosti klimatických změn. Co se stane, když se oteplí o více než dva stupně?

Průměrná globální teplota je samozřejmě něco úplně jiného než rozdíl teplot během dne nebo roku. Asi největší dopad, se kterým bychom měli ve střední Evropě počítat, je sucho. 

Přičemž naše největší hrozba není ani tak nedostatek vody ve vodovodech, nýbrž vegetační sucho, čili nedostatek vláhy v půdě, což má dramatické dopady na zemědělství, na produkci potravin, ale třeba i na lesy.  

Proto potřebujeme lesy, kde poroste mnohem víc listnáčů. Potřebujeme v ornici zajistit dostatek organické hmoty, která zadržuje vláhu. Potřebujeme zajistit krajinu, aby lépe zadržovala vodu. Musíme vracet zeleň do lánů a vytvořit tisíce maličkých mokřadů, tůní a podobných malých zdrojů vláhy.