Montrealský protokol: Krok, který zachránil ozonovou vrstvu?
V září 1987 byl podepsán Montrealský protokol, který je vnímán jako jedna z nejúspěšnějších forem mezinárodní spolupráce v oblasti ekologie. Protokol reagoval na rostoucí ozonovou díru a s ní spojené zdravotní problémy obyvatel v postižených oblastech. Podívejme se na Montrealský protokol blíže – skutečně se jedná o krok, který zachránil ozonovou vrstvu?
Objevení ozonové díry a vlivu freonů
Jednou ze součástí atmosféry Země je ozonová vrstva nacházející se 15–30 kilometrů nad zemským povrchem. Ozonová vrstva blokuje škodlivé ultrafialové záření, které u lidí může způsobovat rakovinu, u zvířat mimo jiné problémy s rozmnožováním. Na přelomu 70. a 80. let se nad Antarktidou začala objevovat ozonová díra, která potvrdila některá vědecká tvrzení o ztenčování ozonové vrstvy.
Úbytek stratosférického ozonu poprvé zaznamenali již v 60. letech Sherwood Rowland a Mario J. Molina. Během 70. let pak tito chemici dokázali popsat mechanismus poškozování ozonové vrstvy, za což později dostali Nobelovu cenu za chemii. Jako příčina vzniku ozonové díry byly označeny freony, halogenované uhlovodíky rozšířené v průmyslu od 20. let 20. století. Tyto látky se hojně využívaly zejména v 60. a 70. letech ať už jako chladicí prostředky v ledničkách a klimatizacích, hnací náplň ve sprejích nebo rozpouštědla.
Freony měly řadu nesporných výhod – byly nehořlavé, bezbarvé, bez zápachu a nepůsobily toxicky při vdechování. Jenže zatímco ve spodní vrstvě atmosféry nepodléhají tyto látky chemickým reakcím, ve stratosféře se rozpadají. Vlivem jejich součástí následně dochází k narušování přirozeného vzniku ozonu. Tyto látky zde navíc vydrží dlouhou dobu v řádu několika desítek let.
Vídeňská úmluva a navazující Montrealský protokol
Ve chvíli, kdy bylo prokázáno, že ztenčení ozonové vrstvy není přírodní jev, ale důsledek lidské činnosti, začala odborná veřejnost tlačit na zavedení konkrétních opatření. Argumenty v podobě dvojnásobného nárůstu rakoviny kůže v postižených oblastech a dalších zdravotních potíží byly velmi silné. V roce 1985 vytvořili zástupci 27 států ve Vídni první mezinárodní dokument upozorňující celý svět na škodlivé působení průmyslově vyráběných freonů. V témže roce dosáhl rozsah ozonové díry svého maxima – necelých 29 milionů km2. Jen pro představu, tato hodnota je více než třikrát větší v porovnání s rozlohou Austrálie.
Na základě tzv. Vídeňské úmluvy o ochraně ozonové vrstvy byl o dva roky později vytvořen Montrealský protokol, který definoval konkrétní látky poškozující ozonovou vrstvu a závazné normy pro jejich emise. Montrealský protokol byl podepsán 16. září 1987 a postupně k němu přistoupily všechny členské země OSN. Právě 16. září je každoročně připomínáno jako Mezinárodní den ochrany ozonové vrstvy. Protokol začal platit 1. ledna 1989 po ratifikaci listiny ze strany prvních 17 států. Československo k protokolu přistoupilo v roce 1990, samostatná Česká republika o tři roky později.
Seznam škodlivých látek se postupně rozšiřoval
Zpočátku se seznam látek poškozujících ozonovou vrstvu soustředil především na freony a halony. Nicméně jak bylo zjištěno, že se na vzniku ozonové díry podílejí i jiné látky, bylo potřeba je do protokolu doplňovat. K tomu posloužilo několik dodatků k Montrealskému protokolu – Londýnský dodatek z roku 1990, Kodaňský v roce 1992, Pekingský z roku 1999 a Montrealský dodatek podepsaný v roce 2007. Těmito dodatky se na seznam nebezpečných látek dostal například methylbromid, využívaný v pesticidech.
Protokol stanovoval termíny postupného snižování emisí s ohledem na hospodářskou vyspělost země. V bohatých zemích bylo ustoupení od používání těchto látek naplánované rychleji, v rozvojových státech byl proces jejich omezování nastaven pomaleji.
Je Montrealský protokol skutečně účinný?
Tím, že k Montrealskému protokolu přistoupily všechny členské státy OSN, je vnímán jako ideální příklad mezinárodní spolupráce. Jsou však účinky přijaté úmluvy skutečně prokazatelné? Touto otázkou se zabývaly výzkumnice Goddardova centra vesmírných letů NASA Susan Strahanová a Anne Douglassová. Na začátku roku 2018 obě vědkyně publikovaly práci, ve které poukazují na skutečnosti, proč je velmi obtížné stanovit jednoznačný závěr. Zmiňují například, že změny koncentrace ozonu nad Antarktidou jsou v úhrnu malé, situace je proměnlivá, podléhá pravidelným sezónním výkyvům a že s ozonem reagují i jiné chemikálie, čímž dochází ke zkreslování výsledků.
Výzkumnice se tedy zaměřily na oxidy dusíku a molekuly chloru, jejichž chování je podobné, jako u freonů. Na základě tohoto zkoumání obě vědkyně tvrdí, že Montrealský protokol skutečně funguje. Tomu ostatně odpovídá i postupné zacelování ozonové díry. Ta by však podle odhadů mohla zcela zmizet až někdy okolo roku 2060 – samozřejmě za předpokladu, že všichni budou protokol skutečně dodržovat. V minulých letech totiž bylo zjištěno, že některé továrny například v Číně se zakázanými látkami běžně pracují. Podobnými případy mohou být dosud pozitivní výsledky Montrealského protokolu výrazně poškozeny.
Ozonová vrstva aktuálně
Jak to tedy s ozonovou vrstvou vypadá aktuáně? Ke konci roku 2019 americké agentury NASA a NOAA potvrdily, že ozonová díra nad Antarktidou byla v září a říjnu nejmenší za celou historii jejího moderního sledování. Tato zdánlivě dobrá zpráva se však podle nich rozhodně nedá přičítat lidské zásluze. Hlavní příčinou jsou totiž vysoké teploty ve stratosféře a podle vědců rozhodně nejde o znamení, že by se ozón začal obnovovat. O několik měsíců později se navíc otevřela nová ozonová díra nad Arktidou, kde vědci zaznamenali největší úbytek ozonu za několik posledních desetiletí. V okolí severního pólu už sice byly spatřeny malé ozonové díry i v minulosti, velikostí se však ani vzdáleně nemohou rovnat rekordně nízkým hladinám ozonu, které se nad Arktidou nacházejí aktuálně. I v tomto případě však za současný stav mohou mnohem více meteorologické podmínky než činnost člověka.
